Piráti a Lex Gabinia de piratis persequendis

Ve starověkém světě se vyskytovali piráti vždy, ale jak například popisuje Polybios, ve druhé polovině 2. stol. př. n. l. se stali opravdu nebezpečnými a začali destabilizovat středomořský svět.[1] K jejich růstu přispěly dva faktory. Nejprve se mocná seleukovská říše, která ovládala i moře, začala rozpadat po roce 150 př. n. l. a někdy kolem roku 110 př. n. l. došlo ke kolapsu této říše.[2]

Ve starověkém světě se vyskytovali piráti vždy, ale jak například popisuje Polybios, ve druhé polovině 2. stol. př. n. l. se stali opravdu nebezpečnými a začali destabilizovat středomořský svět.[1] K jejich růstu přispěly dva faktory. Nejprve se mocná seleukovská říše, která ovládala i moře, začala rozpadat po roce 150 př. n. l. a někdy kolem roku 110 př. n. l. došlo ke kolapsu této říše.[2] Za druhé, římská elita musela někde koupit otroky, pokud je sama nezískala po nějaké válce, aby pracovali na velkých plantážích (latifundiích) v Itálii. Přestože Řím již vyslal v roce 104 př. n. l. proti pirátům námořní síly, kterým velel praetor Marcus Antonius (děda triumvira Marka Antonia), odmítl senát přijmout skutečně účinná opatření. Republika totiž piráty potřebovala.[3] Pirátství bylo podporováno obchodem s otroky do takové míry, že se normálně chovající námořní obchodníci, jako byli například Féničané, uchýlili často k pirátství při únosu občanů z pobřežních měst a přístavů, kteří byli poté prodáni jako otroci. Obchod s nimi byl velmi lukrativní byznys. V době římské republiky stál zdravý dospělý mužský otrok ve věku 15–40 let zhruba 1 000 sesterciů a zdravé dospělé ženy kolem 800 sesterciů , zatímco ty starší nebo mladší byly levnější.[4] Otroky se mohli stát lidé poraženi v boji nebo ti, kteří se do otroctví prodali, aby unikli dluhu nebo prodali své děti ze stejného důvodu. Často ale to byli lidé, kteří byli jednoduše ve špatnou dobu na špatném místě a byli uneseni piráty, kteří pak dosáhli stoprocentního zisku, protože je to nestálo nic jiného, než obstarat otroka, kromě snahy ho dopravit na palubu lodi.[5]

Kilikijští piráti

V důsledku popsaných praktik se z Baleárských ostrovů a Kréty staly pirátské základny a v pozdějším stadiu západní Kilikie (do těchto regionů se hrnuli desperáti ze všech zemí, aby začali nový život jako piráti). Největším „dodavatelem“ pirátů té doby se jeví války mezi Římany a pontským králem Mithridatem VI. Eupatorem (112-63 př.n.l.). První válka proběhla v letech 88-84 př. n. l., kdy byl Mithridatés úspěšný a ovládl Malou Asii. V Efesu vydal pontský král rozkaz k povraždění všech Římanů a Italiků, v důsledku této výzvy přišlo o život snad až 80 000 lidí,  přičemž Mithridates byl v Asii mnohde vítán jako osvoboditel a brán jako protiváha k drancování a výběru daní římskými výběrčími. Na konci této první války uzavřel s Mithridatem mír Lucius Cornelius Sulla poté, co zvítězil v námořní bitvě Lucius Licinius Lucullus. Mírová smlouva nebyla zcela naplněna, nebyla ratifikována a konflikt pokračoval znovu (83-81 př. n. l.).[6] Piráti se ovšem necítili ničím vázáni a  jak píše Appiános:

Bohatá kořist je podnítila natolik, že nepřestali loupit, i když byl Mithridatés poražen a stáhl se po do své říše. Byli to lidé, kteří přišli ve válce o živobytí i vlast a upadli do krajní nouze. Plenili tedy na moři místo na souši, nejprve na lehkých člunech s jednou a půl řadou vesel, potom na dvojveslicích a trojveslicích v celých oddílech pod velením pirátských náčelníků, jako by šlo o velitele v pravidelné válce“[7]

Záminkou ke třetí válce (74-63 př. n. l.) se stala závěť bithýnského panovníka Nikoméda IV., podle níž měla Bithýnie připadnout po jeho smrti Římu. V té době uzavřel Mithridates s již existujícími piráty v Kilikii smlouvu[8] a spěchal obsadit Bithýnii dříve, než se zde objeví Římané.

Lex Manilia

Vůdcem v této válce byl vybrán tribunem lidu Gaiem Maniliem a praetorem Markem Tulliem Ciceronem Gnaeus Pompeius, který vyhnal Mithridata z Pontu. Tribun Manilius navrhl v roce 66 př. n. l. další zákon Lex Manilia, který sloučil legie tří velitelů na východě (Lucullus, Glabrio, Rex) a pověřil jejich jednotným velením Pompeia.[9] Nový zákon podpořil Marcus Tullius Cicero, který vystoupil na podporu Pompeia v souvislosti s tímto zákonem se státnickou řečí De imperio Cn. Pompeii (Řeč o svěření vrchního velitelství Cn. Pompeiovi).[10]

Na rozdíl od zákona od předchozího přijatého zákona Lex Gabinia (viz níže), proti kterému se zdvihla vlna odporu, byl tento zákon mnoha senátory a bývalými konzuly podporován.[11] Válka s pontským králem trvala do roku 63 př. n. l., kdy poté, co se proti němu postavil i jeho syn Farnakés, spáchal sebevraždu.

Rozšíření působnosti pirátů

Piráti v té době neustále rozšiřovali okruh svého působení a brzy ovládali nejen jižní a části západního pobřeží Malé Asie, ale navíc i syrské pobřeží. Války destabilizovaly Malou Asii a daly kilikijským pirátům zvláštní moc, kdy se do jejich řad hrnuly houfy lidí a Řím byl oslaben občanskými válkami.[12] Řím sice poslal Marka Antonia (děda Marka Antonia) již v roce 103 př. n. l. do Kilikie proti pirátům a poté ještě konzula Servilia Vatia Isaurica v roce 79 př. n. l., ale obě výpravy nijak moc neomezily činnost pirátů. Ze základny na Krétě podnikali nájezdy až k ligurským, severoafrickým a italským břehům.[13] V roce 75 př. n. l. padl přechodně do zajetí při cestě na Rhodos mladý Caesar. Nejbarvitěji tuto příhodu líčí Velleius Paterculus:

 „Když se ocitl v zajetí, choval se tak, že u pirátů budil strach i úctu…. Ihned v následují noci poté, co na náklady asijských měst se dostal ze zajetí únosců, které však ještě před předáním peněžitého obnosu donutil poskytnout ručitelům rukojmí, shromáždil narychlo lodi a bez úředního zmocnění dorazil na místo, kde se piráti zdržovali , část jejich lodí zahnal na útěk , část potopil a několik jich spolu s řadou pirátů zajal [14].

Množství lodí, kterými disponovali piráti, bylo velké; uvádí se že měli údajně přes tisíc lodí. Mnoho úspěchů do roku 67 př. n. l. Římané nesklidili, pouze na Krétě konzul Quintus Caecilius Metellus v roce 69 zahájil se třemi legiemi systematickou policejní akcí, jež se vyznačovala krutostí a terorem. Trvala až do roku 67 př. n. l. a skončila anexí provincie Kréta [15].

Plútarchos uvádí, že nejzpupnější byli piráti proti Římanům, přicházeli od moře až na jejich silnice, loupili a plenili blízké statky. Jednou unesli dva praetory, Sextilia a Belliena, v jejich purpurových togách a s nimi služebnictvo a liktory, a ujeli s nimi. Zajali také dceru Marka Antonia, když jela na venkovskou vilu a propustili ji za vysoké výkupné.[16] Piráti napadli Sicílii a krátce před rokem 67 př. n. l. dokonce porazili konzulské loďstvo a v poklidu dopluli až do ústí Tibery, do Ostie, kterou vyplenili. O jejich troufalosti píše Cassius Dio:

Vplouvali přímo do Ostie, zapalovali lodě a všechno plenili. Nakonec, když jim nikdo nekladl odpor, zůstávali na souši a s lidmi, které nevyhubili, a kořisti, kterou získávali, zacházeli tak, jako by byli na vlastním území.“[17]

Přítomnost pirátů v těsné blízkosti hlavního města znamenala psychologickou ránu pro Řím, neboť se nejednalo o žádný stát nebo národ, který by se pokoušel zaútočit na Řím tak provokativně. Piráti byli sice volně organizovaní, ale byli schopni šířit strach mezi občany, kteří se měli jinak cítit v Římě i v blízkém okolí bezpečně.[18]

Lex Gabinia de pirati persequendis

V této situaci jeden ze stoupenců Gnaea Pompeia Magna (106-48 př. n. l.), tribun lidu Aulus Gabinius, požadoval ve svém návrhu, aby se vytvořením nového vrchního velení s mimořádnými pravomocemi konečně zlikvidoval bolestný problém pirátů. Dosavadní zásahy římské moci mnoho nezmohly, piráti se naopak vždy vzpamatovali ze ztrát a porážek. Zákon, který Gabinius navrhl v lednu 67 př. n. l., známý pod názvem Lex Gabinia de piratis persequendis se inspiroval imperiem, jež bylo zřízeno před sedmi lety pro Marka Aurelia (otce známějšího Marka Aurelia), ale kompetence byly v mnoha ohledech širší a trvání pro nositele mělo být tři roky [19]. Někdy je známý také jako lex de uno imperatore contra praedones onstituendo. Jméno nositele imperia nebylo zmíněno, ale každý věděl, že je zákon ušit pro tehdy 38letého Gnaea Pompeia.[20] Zákon podpořil v Senátu i Gaius Iulius Caesar (členem senátu byl od roku 68 př.n.l.), spolu s Ciceronem. Tato obratná a prozíravá politika Caesara byla zhodnocena později, kdy ke znepokojení mnohých Caesar poruší rovnováhu sil, aby uskutečnil rozhodující tah své kariéry, což bylo sblížení s Pompeiem.[21]

Zákon určoval nadřízenost nositele imperia nad legáty, kterých bylo určeno patnáct propraetorských legátů, ale Pompeius prosadil zvýšení na dvacet čtyři. Velení, které obdržel mu zaručovalo podle Appiána celkem 270 válečných lodí, 120 000 pěších a 4 000 jezdců. Plútarchos uvádí 500 lodí, 120 000 pěších a 5 000 jezdců. To vše za 144 miliónů sesterciů. Taková akumulace moci byla bezprecedentní a senát byl proto značně znepokojený, když se o návrhu diskutovalo.

Pompeius rozdělil Středozemní moře na třináct oblastí, do kterých poslal určitý počet lodí s veliteli a mužstvem. Celková síla tak byla rozptýlena na velkém prostoru, ale zároveň byla dostačující  k eliminaci jednotlivých skupin pirátů, které byli obklíčeny a brány do zajetí. Mnoho pirátských lodí se vzdávalo s posádkami a i ženami s dětmi. Zbytky pirátů se stáhly do Kilikie, proti kterým se poté vypravil Pompeius s šedesáti vybranými loděmi. Předtím se vrátil přes přístav Brindisium do Říma, kde konzul Gaius Calpurnius Piso, který byl v době projednávání zákona proti přijetí, nyní bránil posádkám v odplutí a celkově mařil přípravy jednotek. Pompeius sjednal nápravu a vydal se po krátkých zastaveních v Athénách a Rhodu do Kilikie.[22] Poslední bašta odporu byla v oblasti Tauru a lodě pirátů na Pompeia čekaly u Korakésia (dnešní Alanya v Turecku). Došlo k bitvě, v níž byli piráti poraženi, Pompeius zajal 71 lodí, předaných lodí piráty bylo po bitvě napočítáno 306, měst a pevností obsadil 120. V bitvě padlo 10 000 pirátů a 20 tisíc lidí se vzdalo.[23] Pompeius se k nim zachoval vcelku velkoryse. Část sice prodal do otroctví, ale většinu z nich usadil ve městech Soloi a Dyma.[24] Vyčištění Středomoří od pirátů trvalo pouhé tři měsíce, což ukazuje na skvělé vojevůdcovské schopnosti Pompeia.[25]

Závěr:

Zákon Lex Gabinia umožnil velkou koncentraci moci v rukou jediného člověka a předznamenal tak vývoj, ke kterému došlo o něco málo později. Opozici v Senátu bylo jasné, že je potřeba se vyrovnat s piráty i prostřednictvím mimořádných prostředků, ale nesouhlas byl více méně principiální.[26]

Ve skutečnosti byl Lex Gabinia začátkem konce římské republiky. Tento zákon vytvořil precedent. O necelých deset let později byl Julius Caesar, jediný muž, který se podle Plútarcha, během senátorské debaty vyslovil ve prospěch zvláštního velení daného Pompeiovi, získal v Gallii podobnou, rozšířenou vojenskou suverenitu.[27] Dříve stát, prostřednictvím Senátu, určoval směr a množství jeho ozbrojených sil; nyní ozbrojené síly začínaly přebírat stát a určovat směr. Lex Gabinia je klasickou ukázkou zákona s neúmyslnými následky. Je možné, že římská republika byla v každém případě odsouzena k zániku, nicméně rychlá reakce na nájezd na Ostii však tento proces urychlila.

Autor: Pavel Hlinovský

Zdroje:

Appiános z Alexandrie: Krize římské republiky, 1989

Cassius Dio: Římské dějiny XXXVI

Velleius Peterculus: Římské dějiny II., 2013

Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů, II, 2007

Canfora, L.: Gaius Julius Caesar, demokratický diktátor, 2007

De Souza: Piracy in the Ancient World

Harris, R.: Pirates of the Mediterranean, 2006

Hlinovský, P., Drbal, V.: Ostia, přístav antického Říma. 2018

Christ, K.: Krize a zánik římské republiky, 2010

Burian, J. – Oliva, P.: Civilizace starověkého středomoří, 2 díl., 2015

Toner, J.: The Roman Quide to Slave Management, 2007

Wiseman, T. P.: „The senate and the Populares“, Cambridge Ancient History, 1994


[1]De Souza

[2]Burian, Oliva 399

[3]Livius, Cilician Pirates

[4]Toner 21

[5]Toner

[6]Christ, s. 163

[7]Appiános: Válka s Mithridatem 92

[8]Burian, Oliva, s. 401, Appiános: Válka s Mithridatem 92

[9]Wiseman

[10]Christ, s. 203

[11]Wiseman

[12]Appiános

[13]Christ, s. 192-193

[14]Peterculus 2. 42.1-3

[15]Christ, s. 201

[16]Plútarchos – Pompeius 24

[17]Cassius Dio XXXVI, 22.2-3

[18]Harris

[19]Christ, s. 201

[20]Harris

[21] Canfora: Zajatec pirátů, 5

[22]Christ, s. 202

[23] Appiános 96, Plútarchos – Pompeius 26-29

[24]Plútarchos – Pompeius 26-29

[25]Christ, s. 201

[26]Christ, s. 202

[27]Plútarchos 25