Bitva u Faesulae v roce 406 a záznamy o vítězství

O této události existuje několik záznamů, ale asi nejvíce citovaný je pohled křesťanského historika Paula Orosia (375 – 418), který bitvu popisuje jako střetnutí s minimálními ztrátami římského vojska díky pomoci Boha, tedy pouze křesťanský pohled na svět. Ale až tak jednoduché to zřejmě nebylo a aspektů porážky Gótů a dalších germánských kmenů mohlo být více. Překvapující jsou epigrafické nálezy, které vyzdvihují Flavia Stilichona a tradiční ctnosti jako virtus (mužnost, ctnost odvaha, charakter) a fidei (víra, věrnost, čestnost).

O této události existuje několik záznamů, ale asi nejvíce citovaný je pohled křesťanského historika Paula Orosia (375 – 418), který bitvu popisuje jako střetnutí s minimálními ztrátami římského vojska díky pomoci Boha, tedy pouze křesťanský pohled na svět. Ale až tak jednoduché to zřejmě nebylo a aspektů porážky Gótů a dalších germánských kmenů mohlo být více. Překvapující jsou epigrafické nálezy, které vyzdvihují Flavia Stilichona a tradiční ctnosti jako virtus (mužnost, ctnost odvaha, charakter) a fidei (víra, věrnost, čestnost).

 Na úsvitu pátého století bylo postavení Flavia Stilichona, magister utriusque militiae[1], jako hlavního činitele západní císařské vlády nesporné. V předchozích letech přivedl celou západní polní armádu pod své výlučné velení a posílil svou nadvládu nad adolescentním císařem Honoriem sňatkem své starší dcery Marií s Honoriem v roce 398. Na první pohled se Stilichonovo postavení zdálo bezpečné, ale bouře se vynořily na horizontu událostí.[2] Nejprve se musel vypořádat s Alarichovou invazí na západní území. Poté, co Stilicho ukončil svou druhou řeckou kampaň v roce 397, východní vláda se snažila smířit se s Alarichem tím, že ho jmenovala jako magister militum per Illyricum[3]. V důsledku neúspěšného puče jiného gótského vůdce v Konstantinopoli magister militum, vojenského velitele Gainase, kterému se podařilo zabít Flavia Rufina (praefectus praetorio na východě), soupeře Stilichona, se však Alarich ocitl bez legitimního příkazu k velení nad římskými jednotkami.[4] Proto se rozhodl změnit potenciálního dobrodince a napadl Itálii v roce 401, aby donutil Honoria udělit mu velení, ale byl nucen znovu ustoupit do západního Illyrica, i když si stále udržoval značnou vojenskou sílu. Před Radagaisovou invazí na konci roku 405 nastalo krátké období míru.[5] Podle Zósima Radagaisus shromáždil 400 000 Keltů a Germánů z Dunaje a Rýna a konal přípravy na invazi do Itálie. Města propadala panice a také obyvatelé Říma byli vyděšeni. Stilicho vzal celou armádu rozmístěnou v Ticinu v Ligurii, která činila třicet kohort a také pomocné jednotky, feoderati[6] Alanů a Hunů, a s celou svou armádou zaútočil bez čekání na nepřítele a bez varování napadl barbary. Stilicho nepřátelské vojsko zcela zničil, s výjimkou několika oddílů, které zařadil do římského vojska.[7]

Radagaisovy síly

Příčina vpádu Gótů a dalších germánských kmenů mohla být v narůstajícím tlaku Hunů, čemuž nasvědčuje fakt, že ve Stilichonově armádě byla velká jednotka Hunů (viz níže). Je zřejmé, že Ostrogót Radagaisus, podle Paula Orosia Skyt[8] (v dobových pramenech  velmi často Gótové splývají do podoby Skytů) do Itálie v roce 405 dorazil s obrovskou barbarskou konfederační armádou poté, když pravděpodobně protáhl západní Pannonií a přes Transalpinskou provincii sestoupil do Itálie přes Brennerský průsmyk. Trasa se zdá být logická, protože jmenované kmeny v jeho armádě měly svá sídla podél Dunaje, ať již to byly Svébové (pod tímto kolektivním jménem si můžeme představit Kvády, Markomany), dále Alanové, Vandalové a další. Radagaisův vpád je prvním velkým exodem z oblasti středního Dunaje, Radagaisus nenapadl Thrákii, ale přímo na jih ležící Itálii, což naznačuje místo někde na středním Dunaji, kde zřejmě nejvíce sbíral vojsko.[9] To také vysvětluje Zósimův popis kmenů v jeho vojsku. Armáda to byla jistě mohutná, ale pravděpodobně je blíže realitě údaj Orosiův, který udává počet 200 000, ale on sám píše, že se jedná o nejnižší počet z mnoha latinských zdrojů. Podle galského kronikáře z r. 452 (Chronica Gallica 452), Radagaisus dokázal rozdělit svojí armádu do tří skupin a ohrožovat četná města na severu do té míry, že i samotný Řím byl považován za ohrožený.[10] Důvod rozdělení vojska se zdá být docela rozumný, neboť se pohyboval na nepřátelském území a musel logisticky zajistit velké množství bojovníků a ostatního doprovodu. Protože barbarské armády táhly velmi často i s ženami a dětmi, je nutné si připomenout, že poměr bojovníků a nebojovníků bývá v této době udáván 1:4 až 1:5, a rozdělení armády na tři části mohlo znamenat, že celkový reálný stav bojeschopných mužů mohl být kolem 40 000 (Zósimos mohl být nedbalý při kompilaci a zvýšit počet desetkrát).[11]

Stilichonova armáda

Stilicho před vpádem Radagaise podepsal smlouvu s Uldinem, vládcem Hunů, který je zmíněn jako první hunský král a ještě před touto smlouvou se dostal do podvědomí zabitím výše zmíněného vzbouřeného Góta Gainase v roce 400, který se svými bojovníky překročil Dunaj a ocitl se na jeho území. Hlavu zabitého Gainase poslal do Konstantinopole.[12] Jednotkám Gótů, které měl Stilicho k dispozici, velel Sarus (Saurus), Gót, který byl známý svým nepřátelstvím k Alarichovi i Athaulfovi. Pomocné síly Skirů, Alanů a Hunů se odhadují obvykle na 15 000 až 20 000 mužů pod velením Uldina. Nicméně jsou zprávy, že ještě v dubnu roku 406 najímal další jednotky a dokonce odváděl do armády otroky na základ slibu svobody, který obsahoval zákon ze 17. dubna 406.[13] Z uvedeného vyplývá, že situace byla římskou stranou považována za skutečně vážnou. A je zmiňována i úvaha, že Alané vlastně tvořili jeden ze tří oddílů po rozdělení armády Radagaisem (přičemž je ustálená verze, že se jednalo o jednotky Stilichonovy armády; o nich, jako o protivnících Hunů v této invazi, se však zmiňuje P. Orosius ?).

Umístění vlastních římských sil, které použil v bitvě, bylo blízko nově zvoleného sídelního města Ravenny, což mělo výhodu i v možném budoucím spojení Alarichových Gótů, kteří byli rozloženi v západní části Illýrie po porážce u Verony v roce 402. Olympiodorus konkrétně uvádí, že Stilicho pověřil Alaricha, aby hlídal Illyricum.[14]

Bitva 23. srpna

Radagaisovo vojsko se dostalo až k Florentii, kterou oblehlo. Vize sv. Ambrože  povzbudila obránce města.[15] Příchod římských jednotek a spojeneckých oddílů na konci srpne stačil na ukončení obležení a odchod Radagaisových jednotek od Florentie k Faesulae, kde byly obklíčeny v horském prostředí a trpěly nedostatkem jídla. Následující děj je interpretován jinak Orosiem a jinak Zósimem. Orosius hovoří o obležení Radagaisa, jeho zajmutí a o žádných ztrátách na Římské straně.[16] Zosimos na druhou stranu hovoří o úplném zničení barbarských sil, s výjimkou několika oddílů, které byly jako pomocné.

Orosius, tak jako v mnoha jiných případech si bere na pomoc křesťanského Boha, který pomohl získat vítězství bez krveprolití (např. totéž tvrdí o vítězství Theodosia nad Eugeniem).[17] Ostatní latinští autoři popisují bitvu jako tvrdé střetnutí a množství zajatých bojovníků se spíše váže k k době, kdy byla bitva již rozhodnuta a vojsko barbarů bylo demoralizované a houfně se vzdávalo římskému vojsku. Rovněž je nutné počítat mezi zajaté ty části vojska, které se oddělily ještě před bitvou.

Po bitvách u Pollentie a u Verony panegyrik Claudianus odvrátil od Stilichona tvrdou kritiku, že nechal Alaricha po těchto střetnutích ustoupit do bezpečí. Radagaisus ničil severní Itálii déle než půl roku a jeho porážka a následná smrt byla jistě úlevou jak pro obyvatele, tak pro císařský dvůr v Ravenně.[18] Stilicho byl na své vítězství právem velmi hrdý a vracel se s vojskem oslavován jako vítěz téměř celou říší za to, že proti všemu očekávání zachránil Itálii z hrozícího nebezpečí.[19]

Po bitvě

Radagaisus se vzdal v bitvě, byl převezen do Říma a popraven. Olympiodorus uvádí, že Stilicho byl schopen začlenit do své armády 12 000 Radagaisových mužů jako pomocné jednotky a také tvrdí, že se jednalo o její optimalizaci, ale pravděpodobně je bezpečnější to interpretovat tak, že jednotky zahrnovaly spíše výkvět Radagaisových bojovníků. Orosius přesto tvrdí, že tolik členů jeho vojska bylo zotročeno, že trh s otroky zkolaboval kvůli hojnosti levných vězňů.[20] Skutečnost, že po bitvě se žádná ze dvou zbylých částí Radagaisovy armády nezmiňuje ani u jednoho autora může znamenat, že byly římskou stranou podplaceny ještě před bitvou nebo těsně po ní a tak vítězství Stilichona bylo jednodušší a navíc mu zřejmě nedělalo problém zařadit takové množství mužů do své armády a nemusel čelit pokračujícím srážkám s těmito oddíly.[21] Jak již bylo řečeno výše, je pravděpodobné, že početní stavy armád i zajatců jsou přehnané, ale na druhou stranu je zřejmé, že počet Radagaisovy armády nebyl nijak malý a vlivem této skutečnosti se v pozdější době mezi tři hlavní gótské poloautonomní skupiny uvádějí Tervingové, Greutungové po roce 382 a bývalí příznivci Radagaisa po roce 405 – 406.[22]

Zdroje:

Paulus Orosius: Dějiny proti pohanům, B. Mouchová, 2018

Zósimos: Stesky posledního Římana, 1983

CIL: Corpus  Inscriptionum Latinarum

Humphries M.: Alaric and Italy 401-410

Hughes, I.: Stilicho: The Vandal Who Saved Rome, 2016

Hughs, I.: Aëtius, Attila´s Nemesis

Wijnendaele Joeren W. P.: Stilicho, Radagaisus, and the So-Called “Battle of  Faesulae” (406 CE)

Peter  Heather: Gótové, 2002

Bednaříková J.: Attila, Hunové, Řím a Evropa, 2012

Vidman, L.: Od Olympu k Panteonu, 1986

Landsford, T.: The Latin Inscriptions of Rome, 2009

C. Barron: Dedication ti the Imperial virtues of the Emperor´s Soldiers, 2018

Poznámky:

[1] Vrchní velitel pěšího i jezdeckého vojska

[2] Hughes, Stilicho

[3] Nejvyšší vojenský velitel v provincii Illyricum, oblast částí dnešních států Slovinska, Chorvatska, Srbska, Albánie a Makedonie

[4] Hughes, Stilicho

[5] Wijnendaelae

[6] Feoderati, spojenecké vojenské jednotky barbarských kmenů

[7] Zósimos

[8] Orosius

[9] Heather

[10] Humphries

[11] Wijnendaele

[12] Bednaříková

[13] Cod. Theod. 7, 13, 16–17, respectively dated 17 and 19 April.

[14] Wijnendaele

[15] Zósimos

[16] Orosius

[17] Orosius

[18] Wijnendaele

[19] Zósimos

[20] Orosius

[21] Wijnendaele

[22] Heather

Na obrázku je nápis, který se váže ke Stilichonovu vítězství na gótským vojskem pod velením Radagaise. Byl nalezen na Foru mezi sloupem císaře Fóky a vítězným obloukem Septimia Severa v roce 1880. Nápis, ve kterém jsou řádky 10 a 11 vymazány se jménem jména Stilichona, patří k vítězství v roce 405 nad Radagaisem.

CIL 06.31987 ILS 799

         FIDEIVIRTUTIQ(ue) DEVOTISSIMORVM

         MILITVM DOM(i)NORVM NOSTORVM

         ARCADI HONORI ET THEODOSI

         PERENNIVM AVGUSTORVM

5       POST CONFECTVM GOTHICVM

         BELLVM FELICITATE AETERNI

         PRINCIPIS DOM(i)NI NOSTRI HONORI

         CONCILIIS ET FORTITVDINE

         INLVSTRIS VIRI COMITIS ET

10     [[[magistri utriusq(ue) militiae]]]

         [[[Fl(avi) Stilichonis bis co(n)s(ulis) ord(inarii)]]]

         S(enatus) P(opulus)Q(ue) R(omanus)

         CVRANTE PISIDIO ROMVLO V (iro) C(larissimo)

         PRAEF(ecto) VRBI VICE SACRA

         ITERVM IVDICANTE

Tento nápis, který se stále nachází na římském fóru v Římě, zaznamenává fide („věrnost“) a virtus („chrabrost, mužnost“) vojáků císařů Arcadia, Honoria a Theodosia. Byl napsán na sekundárně využívaném podstavci dřívější jezdecké sochy a byl využitý pro sochu, i když není jasné, zda socha představovala personifikaci ctností jednoho nebo obou císařů nebo Flavius Stilicho, vojenského nejvyššího velitele, také zmíněného v nápise. V každém případě je to důležitý zdroj pro ukázku tradičních ctností a jejich trvalý význam, a to i v pozdně antické říši, i když zde jsou vlastnosti přičítány spíše vojákům než vládnoucímu císaři.

Socha s podstavcem byla věnována Senátem a lidem Říma, pod dohledem Flavia Pisidia Romula, prefekta města v roce 406 n. l. (senatus populusque Romanus / curante Pisidio Romulo viro clarissimo / praef(ecto) urbi; společně uznali význam loajality a odvahy (fidei virtutique) „nejoddanějších vojáků našich pánů Arcadia, Honoria a Theodosia, věčných Augustů“ (devotissimorum militum domnorum nostrorum / Arcadi Honori et Theodosi / perennium Augustorum). Virtus byla dlouho přítomna v seznamu ctností připisovaných úspěšným císařům; odvozené jméno  z latiny pro člověka, vir, bylo jedním z pilířů římské identity a symbolizovalo všechny druhy mužného chování, i když primárně spíše odvahu ve válce.

V případě tohoto nápisu byla loajalita a odvaha vojáků zdánlivě zaměřena na císaře Arcadia, Honoria a Theodosia (který zemřel v roce 395 n. l. a je zde posmrtně poctěn), kteří jsou oslavováni za ukončení války s Góty (post confectum Gothicum bellum). Konkrétněji však toto vítězství spojuje s Honoriem (felicitate aeterni / principis domni nostri Honori), západořímským císařem, a s Flaviem Stilichonem, vojenským velitelem, který jednal jako hlavní rádce mladého Honoria (magistri utriusque militiae / Flavi Stilichonis) ). Jeho jméno bylo vymazáno z nápisu jako součást damnatio memoriae po jeho zavraždění (označeno [[[ a ]]]), ale další nápis z římského Fora, na který dohlížel stejný městský prefekt Pisidius Romulus, přežil a zaznamenává, že byl poctěn jednotlivě, stejně jako v text tohoto nápisu, pro jeho ochranu bezpečnosti říše (CIL VI, 1731; viz věnování Flaviu Stilichonovi níže v textu). Stilichonovy „rady a statečnost“ (consiliis et fortitudine inlustris viri) tuto invazi zastavily, za což byl slaven senátem a Římem jako uznání za bezpečnost, kterou jeho rozhodnutí zajistila. Nápis ukazuje, že v době nestability, jakou představovala hrozba Alarichova napadnutí západní říše a armáda vedená Radagaisem – se rétorika veřejných vyznamenání okamžitě vrátila k tradičním ideálům a jazyku dřívější říše, ač byla římská říše pod obrovským vlivem křesťanství. Theodosius již v letech 391 a 392 na popud milánského biskupa Ambrosia, vydal řadu omezujících ediktů, jimiž fakticky zakázal veškeré pohanské kulty. Na zmíněných epigrafických záznamech není o novém, vlastně státním, náboženství zmínka a Flavius Pisidius Romulus byl navíc podle M. Salzmanové pravděpodobně křesťan.

Další nápis nalezený roku 1539 blízko oblouku Septimia Severa na Foru. Přední část byla odříznuta a umístěna do zdi ve vile Medici.

CIL 06. 01731, EDR 111525

         〚[Flavio Stilichoni, inlustrissimo]〛
         VIRO, BIS CONSVLI ORDINARIO,
         MAGISTRO VTRIVSQVE MILITAE,
         COMITI DOMESTICORVM
5       ET STABVLI SACRI ADQVE
         AB IENEVNTE AETATE
         PER GRADVS CLARISSIMAE
         MILITAE AD COLVMEN REGIAE
         ADFINITATIS, EVECTO SOCIO
10     BELLORVM OMNIVM
         ET VICTORIARVM ADFINI
         ETIAM DIVI THEODOSI AVGVSTI,
         ITEMQVE SOCERO
         DOMNI NOSTRI HONORI AVGVSTI,
15     POPVLVS ROMAMNVS
         PRO SINGVLARI EIUS
         CIRCA SE AMORE
         ADQVE PROVUDENTIA 
         STATVAM EX AERE ARGENTOQVE
20     IN NOSTRIS AD MEMORIAM
         GLORIAE SEMPITERNAE
         CONDOCANDAM DECREVIT;
         EXEQVENTE Fl(avio) PISIDIO ROMULO, V(iro) C(larissimo),
         PRAEF(ecto) VRB(i).

Tento nápis z římského fóra v Římě zaznamenává poctu významnému vojenskému generálovi Flaviu Stilichonovi v prvních letech 5. století n. l. Zasvěcení bylo provedeno „římským lidem“ jako uznání Stilichonových úspěchů proti Gótům a jeho ochraně říše. Tak jako v předchozím nápise jde o vzácný příklad vyvolávání populus Romanus v pozdní antice a představuje použití tradičních dedikačních vzorců a ideálů, které se objevily v období nestability.

Stilicho byl vojenský velitel, který vyrostl v řadách vojska pod Theodosiem ve východní části říše; byl poslán do Ktesifonu jako jeden z vyslanců vyjednávajících mír s perským králem Šápůrem II. ohledně připojení Arménie v roce 383 n. l., v  závěru byl povýšen na comes stabuli (důstojník zodpovědný za stáje – řádek 5) a poté do kanceláře magistra militum vojenského velitele, který převzal v roce 391 n. l. Theodosius oženil svou adoptovanou neteř, Serenu, se Stilichonem o několik let dříve v roce 384 n. l., aby vytvořil legitimní rodinné spojení s nadějným velitelem. Tyto rodinné vazby zdůrazňuje na nápisu na římském Foru tato tvrzení o legitimitě a oslavuje Stilichona jako „švagra božského Theodosia Augusta a zároveň švagra našeho pána Honoria Augusta“ (adfini / etiam divi Theodosi Augusti) / itemque socero / domni nostri Honori Augusti). Ve skutečnosti je Stilichonovo manželství v císařské domácnosti uváděno v nápisu téměř jako odměna za jeho vojenské úspěchy: „prostřednictvím kroků v nejslavnější vojenské službě na vrchol královského příbuzenství manželstvím“ (ineunte aetate / per gradus clarissimae / militiae) ad columen regiae / adfinitatis evecto). Stilicho byl vybrán Theodosiem kvůli jeho osobním a vojenským silám a charakteru, což legitimizovalo jeho jinak skromný a barbarský původ.

Po smrti Theodosia v roce 395 n. l. Stilicho pověřil pamětní oratacion (slavnostní řeč)  Ambrosia v Miláně, která podle všeho naznačuje, že generál byl pověřen péčí o syny zesnulého císaře, ale také bezpečností samotné říše. Jak již bylo popsáno výše porazil Stilicho Radagaise v roce 405 n. l. Ačkoli to nápis výslovně neuvádí, chválí Stilichona za jeho „jedinečnou lásku a prozřetelnost“ (pro singulari eius / circa se amore / adque providentia), slibující mu udělit „sochu z bronzu a stříbra, která bude umístěna na rostře jako vzpomínka na jeho věčnou slávu “(statuam ex aere argentoque / in rostris ad memoriam / gloriae sempiteranae). Skutečnost, že Stilicho byl ve svém druhém konzulátu v roce 406 n. l., kdy byl vytvořen nápis (bis consul ordinarius), potvrzuje, že „věčnou slávou“ bylo jeho potlačení Radagaisových sil. Další zapisovaná  základna byla zřízena stejným, oddaným, městským prefektem města Říma Flaviem Pisidiem Romulem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *