Bankéři v římském světě a Kalixt I.

Díky rostoucímu bohatství, které proudilo do Říma z provincií především v 1. stol. př. n. l., se zvýšil počet lidí, jejichž činností byla směna peněz, poskytování půjček a další produkty související s penězi. Začala se etablovat nová společenská skupina, bankéři. Doba přála odvážným, například mladý Caesar dokázal nasekat dluhy za sedmdesát dva miliónů sesterciů, ale díky úřadu místodržitele Hispánie a Galie, nejen své dluhy splatil, ale nebyl pro něj problém zahrnovat své přátele dary nebo půjčovat peníze.

Zárodek bank a bankéřů lze vysledovat již ve starém Římě, v chrámech, v nichž byly zásoby peněz, které měli na starosti kněží. Chrámy neplatily úroky z vkladů, ale účtovaly úroky z půjčených peněz. Časem se veřejné vklady přesunuly do soukromých rukou. Tak vznikalo nové odvětví, založené z počátku především na výměně peněz. První lidé v Římě, kteří tuto činnost provozovali, se nazývali trapezites (z řeckého trapeza, počítadlo) a pohybovali se především na Foru a v jeho okolí. Pojmenování prvních bankéřů, kteří museli být svobodnými občany, se později změnilo na argentarii, mensarii a nummularii, kteří se zabývali peněžními aktivitami.

1 Argentarii především směňovali cizí měnu za římská platidla, permutatio, ale v průběhu doby přibylo určování hodnoty mincí, půjčování peněz, účast na aukcích apod. Běžně se vystavovaly směnky splatné kdekoli v římské říši, což znamenalo, že argentarii museli  velmi dobře znát hodnoty různých peněz v celé říši.

2 Mensarii byli respektovaní veřejní bankéři jmenovaní státem v krizových dobách, kdy hrozila všeobecná chudoba v důsledku válek, počasí apod. A pomáhali plebejcům překonat hospodářské potíže a tím předejít sociálním nepokojům. Mensarii byli sdruženi v quinqueviri mensarii, pětičlenné komisi, později se ustálila jako tříčlenná (zákon Lex Minucia de triumviris mensariis).

3 Nummularii byly úředníci mincoven, kteří kontrolovali kvalitu mincí, vyměňovali poškozené mince a další činnost byla podobná jako u argentarii.

Bankéři poskytovali půjčky a to i veřejným institucím jak v samotném Římě, tak i v provinciích, kde mnohdy vládla nestabilita (zvláště u hranic, limes). Platilo jednoduché nepsané pravidlo, že čím menší hospodářská, vojenská a politická stabilita, tím větší úrok. V Římě obvykle 12 %,  v provinciích výjimečně až 48 % p. a. Na konci republiky s tímto nešvarem bojovali Sulla i Lucullus. Procenta na konci republiky poklesla a pohybovala se mezi 6 až 10% především v Římě, ve vzdálenějších krajích byl úrok přeci jenom vyšší. Výší úroků se zabývala kniha Liber secundus , Titulus XIV De usuris (o úrocích) právníka Gaia (dílo vzniklo někdy mezi roky 130 – 180 n. l.).

Římské zákony ukládaly bankéřům, aby vedli obchodní knihy, jimž byla přiznána věrohodnost a průkazní moc u soudu. Zápisy se vedly na papyru. Existovaly tři knihy, do jedné (ephemeris nebo adversalis) se zapisoval denní obrat, příjmy a výdaje. Druhá kniha (codex rationum nebo codex accepti et expensi) obsahovala měsíční přehledy přenesené z prvé knihy a obsahovala příjmy, výdaje, pohledávky a závazky banky i jednotlivých dlužníci, či věřitelé. To znamená, že všichni, včetně bankéře měli dvě známé strany účetních knih: má dáti (ratio accepti) a dal (ratio expensi).

V určitých obdobích se sestavila bilanční kniha (rationem putare), kde se sečetly obě strany knihy a odečetly se částky (rationem subducere) a tak se zjistilo saldo (reliqua).

Callistus (papež Kalixt I.)

Příběh bankéře Callista nebo spíše bankovního úředníka, pozdějšího papeže Callixta I. (Kalixta I.)

Na příkladu známé osobnosti, jímž papež Callistus (Callixtus) rozhodně byl, lze ukázat, že i bankéřská činnost mohla být nebezpečná. Celý příběh budoucího papeže pochází od jeho nepřátel, významného církevního spisovatele Tertulliana a protipapeže Hippolyta. Callistus byl otrokem Marka Aurelia Carpophora, jenž byl příbuzný císaře Commoda (180-192) a člen císařského dvora, lidé věnovali Canophorovi velkou částku peněz, díky jimž založil banku a Callista pověřil jejím vedením. U církevních osobností byly tyto finance almužny, které křesťané dali jako prostředky na péči o vdovy a sirotky. Do banky mnozí lidé, i křesťané, vložili nemalé obnosy, neboť věděli, že ač Callistus vystupuje navenek  banky, za bankou však stojí vlivný člen císařského dvora Carpophorus. Callistus se poté dostal do finančních potíží díky nepovedeným obchodním transakcím a o peníze přišel. Samozřejmě se bál, že Carpophorus od něj bude logicky vyžadovat vrácení peněz a vzniknou velké potíže. Proto se snažil utéct a vydal se do Portu, římského přístavu u ústí Tibery, kde již byl na palubě lodi, která měla namířeno do Portugalska. Carpophorus se o útěku dozvěděl a vypravil se do Portu, kde trajektem zamířil k lodi, která byla ukotvena uprostřed přístavu a na níž Callistus pozoroval přibližující se trajekt. Protože mu bylo jasné, že již neunikne, v zoufalství skočil do vody, ze které jej vytáhli námořníci z lodi. Callistus byl předán svému pánovi a odveden do Říma a vsazen do šlapacího mlýna, kde si otroci odpykávali tresty.

Věřitelé se však domáhali vrácení svých vkladů a Callistus se nechal slyšet, že kdyby byl na svobodě, tak peníze vrátí. Na naléhání křesťanských souvěrců Carpophorus vězně propustil. Callistus však  nepostupoval moc opatrně, vypravil se do synagogy, kde chtěl požádat od svých židovských zákazníků vrácení části peněz. To byla zásadní chyba, byla doba společných modliteb, proto jej židé dovlekli k městskému prefektovi, kterým byl  praefectus Urbi Publius Seius Fuscianus (účastník markomanských válek za císaře Marka Aurelia) a zažalovali jej za rušení náboženského obřadu. Praefectus Urbi jej odsoudil do vyhnanství na nucené práce do sardinských dolů. Přítelkyně císaře, Marcia, vymohla Callistovi a dalším odsouzeným milost, který se tak mohl pomocí Hyacintha, eunucha a presbytera po letech tvrdé práce v zuboženém stavu vrátit do Říma.

Od té doby se již nevěnoval bankovnictví, které mu zřejmě moc nešlo, a soustředil se   plně na církevním záležitosti. V roce 199 byl vysvěcen jáhnem papežem Zhephyrinem (pontifikát 199 až 217) se jmenováním správcem křesťanského pohřebiště na Via Appia, které bylo na jeho počest nazváno Kalixtovy katakomby.

Po zvolení římským biskupem  roce 217 začal přijímat do církve konvertity a členy sekt, aniž by učinili pokání. Smířlivý byl i v jiných otázkách, např. v sňatky otroků se svobodnými, zavedl praxi zbavování všech hříchů včetně cizoložství a vraždy. Svým smírným postojem přivedl zpět do církve mnoho odpadlíků. Možná byl zabit při protikřesťanských nepokojích v Římě roku 222, ale jde o zápis ze 7. století, takže se na tuto informaci nedá zcela spolehnout.

Jeho protivník v posuzování odpuštění, Hippolytus byl radikálnější a mezi hříchy, které nelze prominout a odpustit, byly kromě odpadnutí od víry také smilstvo a cizoložství. Hippolytus se sám snažil být biskupem a byl pravděpodobně prvním protipapežem v dějinách. Za vlády Maximina I. Thráka v roce 235, v době pronásledování křesťanů byl, podobně jako Callixtus, poslán do sardinských dolů.

Jméno Kalixta I je spojeno s jedním z nejstarších kostelů v Římě, s bazilikou Panny Marie v Trastevere (Basilica Sanctae Mariae trans Tiberim). V Historia Augusta se možná o ní jedná v kapitole o Alexandru Severovi:

„ Když se křesťané zmocnili jakéhosi veřejného místa a hospodští tvrdili, že patří jim, poslal odpověď, že je lépe, aby se tam jakkoli uctíval bůh, než aby na tom místě stála hospoda“.

Obrazová část:

1 – Callixtus (Kalixt)

Wikimedia This illustration is from The Lives and Times of the Popes by Chevalier Artaud de Montor, New York: The Catholic Publication Society of America, 1911. It was originally published in 1842.

2 –  právník Gaius.

 Wikimedia (Caius in Latin) socha se nachází na fasádě Nejvyššího soudu v Madridu

3 – Santa Maria Trastevere, foto Jensens

4 – Santa   Maria Trastevere, foto vlastní

5 – Hippolytus protipapež, Wikimedia, možná socha Hipollyta, neznámý autor

6 – Portus, přístav u Říma, Wikimedia,  Ludopedia

7 – Callixtovy katakomby, Wikimedia, GeraldM

Zdroje:

Historia Augusta: Portréty světovládců I., 1982

Donaldson, R. and J.: Hippolytus. Refutation of All Heresies, Book IX, Chapter VII. Excerpted from Ante-Nicene Fathers, Volume 5.

Adkins, L. and R. A.: Antický Řím, 2012

Craughwell, T. J. Sinners and Saints. Newsweek                                                             

Skřejpek, M.: lex et ius. Zákony a právo antického Říma, 2018                              

Encyclopaedia Britannica: Saint Hippolytus of Roma