Bitvy u Naissu (Niše) a řeky Nestos r. 268 – 269 n. l.

Je obtížné přesně rekonstruovat průběh událostí popisující bitvy u města Naissus (dnešní Niš) a řeky Nestos (někdy nazývané Nessos). Dochované popisy období, včetně Zosimovy Nové historie (Stesky posledního Římana), Zonarovy Epitome historion (historická příručka), Syncellova výběru Chronographia a HA (Historia Augusta), se spoléhají hlavně na ztracenou historii řeckého historika a vojenského velitele Publia Herennia Dexippa[1]. Text přežil většinou jen nepřímo, skrze citace v HA ve 4. století a v byzantských kompilacích z 9. stol. Aby toho nebylo málo, využití Dexippa (a pravděpodobně dalšího neznámého současného zdroje) poskytují odlišnou interpretaci událostí. Navíc císařská propaganda v době Konstantinovské dynastie přidala do nedostatku pramenů další zmatek tím, že přisoudila všechny problémy vládě Publia Licinia Egnatia Galliena, aby se vyhnula jakékoli kritice pozdějšího císaře Marka Aurelia Claudia II. (údajného předka dynastie)[2].

V důsledku trochu tendenčního pohledu na Galliena se vyskytovala diskuse o počtu invazí a pořadí událostí, jimž musí být tyto události připisovány. Proto existuje nebo spíše existoval spor o to, kdo v které bitvě byl velitelem armády a kdy se vlastně bitva odehrála, přičemž s minulosti byla bitva u řeky Nestos považována za bitvu u Naissu. V první pol. 20. stol. byla preferována teorie, že za porážku Gótů vděčil Řím císaři Gallienovi, včetně vítězství u Naissu (Claudius mohl narazit po bitvě u řeky Nestos na početně menší jednotky). Moderní pohled obvykle připisuje jasné vítězství v této, počtem zúčastněných, veliké bitvě Claudiovi II. Nicméně velmi důležité bylo i Gallienovo vítězství u řeky Nestos a teorie jednoho vpádu byla rovněž odmítnuta ve prospěch dvou odlišných invazí[3].

První invaze

První útok Gótů (Skythů, jak byli nazýváni Gótové i další kmeny [4]) se udál v roce 267 za spoluúčasti Herulů[5], kdy jejich společné armády zpustošili jižní pobřeží Černého moře a neúspěšně útočily na Byzantium a Kyzicos a po porážce od římské flotily ustoupily do Egejského moře a napadly města v jižním Řecku, včetně Athén, Sparty, Argu a Korintu.[6]. Poté byli vytlačeni od Marathonu athénskými jednotkám pod velením Marina na sever Řecka, kde byli Gótové poražení římským vojskem pod velením císaře Galliena v důležité bitvě na řece Nestos (což byla hraniční řeka mezi Makedonií a Thrákií)[7], která stála nájezdníky 3 000 mrtvých[8]. Jak již bylo uvedeno, v minulosti byla bitva u řeky Nestos často označována jako bitva u Naissu. Po vítězství spěchal císař Gallienus do Itálie, kde revoltoval jeho velitel jízdy Aureolus[9], když velení přenechal Luciu Aureliu Marcianovi (pravděpodobně není ztotožněný s níže uvedeným Marinem, o kterém se zmiňuje Dexippus). V létě roku 268 císař po porážce vzbouřeného Aureola v podhůří Alp a jeho útěku do Milána, obléhal toto město a byl zde zavražděn svými důstojníky v čele Heraclianem (praefectus praetorio). Vládu převzal Claudius II. jehož první akce směřovaly k potlačení vpádu Alamanů, kteří pronikli do Raetie. Ihned poté se nový císař přesunul na Balkán.

Druhá invaze

V té době zahájily Gótové, Herulové, Gepidové a Bastarnové druhou, větší invazi po moři od ústí Dněstru (podle některých antických autorů 2 až 6 000 lodí [10] a 300 000 lidí, to zcela jistě není reálný stav, ale invaze byla skutečně veliká), která se mohla skládat i z Gótů, kteří unikli po první neúspěšné invazi[11]. Po překonání bouře napadla část vojska Byzantium a Chrysopolis, část lodí se potopila v Propontis (Marmarské moře)[12] buď neuměním Gótů jako mořeplavců nebo byli nájezdníci napadeni římskou flotilou. Dardanelami vplulo loďstvo do Egejského moře, kde se rozdělilo, jedna část lodí zamířila ještě více na jih k ostrovům Kréta a Rhodos, druhá část (zvláště Herulové) oblehla Thessaloniku (Soluň) a Cassandreiu[13].

S největší pravděpodobností rozhodující bitva se odehrála v roce 269 (ale možné je i datum 270), kdy se hlavní síly Gótů střetly s Římany pod velením Claudia II., kteří prostupovali od severu, v bitvě u Naissu (Niše). Krvavá bitva skončila velkou porážkou Gótů. Uvádí se, že ztráty Gótů a Herulů byli 50 000 mužů. Buď zabitých nebo vzatých do zajetí[14]. V bitvě velel veškeré jízdě pozdější císař Aurelianus, který měl na vítězství lví podíl, když jeho jízda předstírala ústup a poté se vrátila do bitvy.

Závěr

Části poražené armády se podařilo ustoupit do svých ležení v Makedonii, ale pod neustálýi útoky římské jízdy Gótové trpěli hladem a mnoho jich v zimě pomřelo[15]. Špatně dopadly i posádky na lodích, když po neúspěšných pokusech dobýt ostrovy, ustoupily a mnoho z nich čekala smrt v podobě moru, který se v té době rozšířil z Malé Asie do Thrákie a Makedonie[16]. Císař Claudius II. krátce po přijetí titulu „Gothicus maximus“ vedl další boje na východě s královnou Zenobií a po nákaze morem zemřel v roce 270 v Sirmiu (dnešní Srimska Mitrovica). Bitvy jako takové definitivně nic nerozhodly, ale umožnily císařům se věnovat dalším narůstajícím problémům v říši. Od doby Claudia II. Gothica byli Gótové rozdělováni na Ostrogóty a Vizigóty[17]. Na východě Zenobia vládla po smrti manžela Septimia Odaenatha jako samostatná palmýrská královna, obsadila Egypt a byla vzdorocísařovnou následujícího imperátora Lucia Domitia Aureliana (o Arelianovi je hotový obsáhlý článek a brzy bude publikován na webu). Na západě bylo stále odtržené Galské císařství (260-274). Tolik tedy o dvou velkých bitvách, které byly často nepřesně interpretovány.

Poznámky:

[1] Dexippus (cca 210-273), Řek, archon basileus, doživotně jmenovaný do areopagu

[2] Potter str. 266

[3] Southern str. 109, str. Potter 266

[4] Zosimos I, 42

[5] Syncellus str. 717

[6] HA – Dva Gallienové – 13

[7] Potter str. 228

[8] Zosimos I, 43

[9] Zosimos I, 40

[10] Zosimos 6 000 lodí, HA 2 000 lodí

[11] Doležal str. 90